Doprava

Mosty

Zbraslav měla dva přívozy. Velký přívoz spojoval pasovskou silnici na řece Berounce, jejíž hlavní rameno končilo před rokem 1799 v místech dnešního Krňova. Malý přívoz byl na Vltavě proti Závisti. Vedle velkého přívozu stál dlouhý, loďkový, ze dřeva vyhotovený most postavený roku 1680. Tento most byl v zimě na ochranu před plovoucími krami rozebrán a odklizen. Za napoleonských válek dosloužil svému účelu z důvodů nesčetných přechodů vojenských jednotek. Roku 1810 byl most nahrazen novým, opět dřevěným, nákladem 2192 zl.. Na konci mostu na zbraslavské straně byla závora a malý domek, ve kterém sídlil výběrčí mýta. Za přechod mostu, stejně tak za použití přívozu, musel být zaplacen poplatek, jenž byl stanoven úřadem, z kterého byli hrazeny výdaje spojené s udržováním. Provoz přívozu, jakož i vybírání mýta na mostě, byl pronajímán licitačním způsobem. Roku 1799 byl vydražen velký přívoz za 1114 zl. a malý za 80zl. Roku 1810 byl nájemcem rychtář Jan Lepšík, který zde zaměstnával několik pomocníků. V té době byla mýtná sazba: za 1 koně s formanským vozem 3 kr., za 1 koně v selském voze 2 kr., za 1 koně v lehkém voze 1 kr. Z hnaného domácího zvířectva bylo vybíráno podle počtu kusů. Za 10 ovcí 3 kr., z kopy husí 3 kr. Při velké vodě byla sazba dvojnásobná. Někteří poddaní měli na poplatcích úlevy. Také sedláci vezoucí do Prahy potraviny platili polovinu. Obyvatelé z Radotína, Lipan a Lipenců byli povinni odevzdávat nájemci po strychu žita ročně. Erární spřežení a vojsko musel nájemce přepravovat zdarma. Roku 1841 byl postaven most nový 68 m dlouhý a 5 m široký. Tento most spočíval na dřevěných pilotách a měl šest propustních otvorů. Stavba na tehdejší poměry byla velmi důkladná a vyžádala si investici 8623 zl. V roce 1857 byl most dodatečně vyztužen z důvodů přepravy žulových kvádrů pro pomník Radeckého. Nynější železobetonový most postavený mezi lety 1911 –13 je položený o něco výše než byl původní dřevěný most. Železný most přes řeku Vltavu na Závist byl vybudován roku 1896 nákladem 136000 zlatých. Budka výběrčího stála na zbraslavské straně a vybíralo se z povozů i z pěšího provozu. Mýtné se zde vybíralo do roku 1934.

Železnice

Železnice nejdříve vedla jen do Modřan jako obchodní spojení s Prahou. Projekt železniční trati Čerčany – Modřany s odbočkou z Měchenic do Dobříše byl zemským sněmem schválen v roce 1894 a byla mu zaručena finanční státní podpora. Původní projekt předpokládal propojení posázavské tratě z Modřan, a to mostem přes Vltavu do Radotína na západní dráhu. Pro nedostatek finančních prostředků v závěru stavby bylo od navrženého spojení upuštěno a nová trať navazovala v Modřanech na starší železnici. Se stavebními pracemi se započalo z Čerčan v červenci roku 1895. Roku 1897 se již jezdilo do Jílového a z Modřan přes Zbraslav do Dobříše. Stavebně nejtěžší úsek z Jílového do Skochovic byl slavnostně odevzdán veřejnosi do užívání 1. května 1900. Na trati z Modřan do Dobříše jezdily takzvané „kafemlejnky“. V letech 1899 –1901 na trati Modřany – Zbraslav zkoušel akumulátorové vozy průkopník elektrické trakce u nás, František Křižík. Byl to dvounápravový tramvajový vůz s nákolky železničního profilu vyzbrojený baterií 280 článků 50 Ah. Třebaže tyto zkoušky nevedly k nějaké realizaci akumulátorové vozby, získal Křižík podklady pro dimenzování trakčního pohonu.

Lodní doprava

Roku 1865 zahájil kolesový parník „Praha“ první plavbu do Štěchovic, který provozovala Pražská paroplavební společnost, která vlastnila již parník Vyšehrad. Brzo se stala plavba parníkem hlavní dopravní cestou na Zbraslav. 16. dubna 1880 belgická firma Parrau a spol. zahájila osobní lodní dopravu uvnitř Prahy. Čtyři menší vrtulové parníčky, které dopravu zajišťovaly, Pražané důvěrně a přátelsky nazývali „ožralé rybičky“. Roku 1883 tuto dopravní společnost koupila firma Max Goldmann, která pod názvem Rychlá salonní paroplavba provozovala osobní lodní dopravu z Prahy na Zbraslav, do Davle a Štěchovic.

Autobusová doprava

Firma Laurin a Klement vyrobila za první světové války pro italskou frontu tahače těžkých děl, která se pohybovala rychlostí až 25 km/h. Armáda jich však odebrala pouze pět a zbytek zůstal v Mladé Boleslavi jako neprodejné zboží. Firma z těchto vojenských vozidel udělala dva tahače pro obří autobusy, do kterých se vešlo až 80 cestujících. Jeden autobus byl provozován ve Varšavě a druhý, zvaný Martin, jezdil na lince Praha – Chuchle – Zbraslav. Pravidelná linka začala jezdit v roce 1926 a přepravovala cestující maximální rychlostí 30 km/h. Mnohem později byly používány menší autobusy, které dosahovaly padesáti kilometrové rychlosti. Zdejší autobusovou dopravu provozovali soukromníci a rychle obnovovali vozy, takže na této trati jezdily vozy českých značek Tatra a Škoda. Cizí značku zastupovala firma Steward. Později zde provozovala dopravu Jihočeská autobusová společnost JAS. Před druhou světovou válkou jezdili už na Zbraslav spoje města Prahy, které měli nejdříve konečnou stanici na Jungmannově náměstí a později u Štefánikových kasáren.

Silnice

Ze Smíchova na Zbraslav cestou přes kopec Zlíchov na Slivenec do Velké Chuchle se jezdilo či spíše chodilo do roku 1743. V tomto roce vystavělo francouzské vojsko podél Vltavy novou cestu od Prahy na Zbraslav. Prolomení Barandovské skály jim umožnil snadnější přístup do Prahy. Tato tzv. Pasovská cesta se stala základem pozdější císařské silnice mezi Prahou a Českými Budějovicemi. Cesta byla nejkratším spojením Prahy s bavorským městem Pasovem. S Pasovem byly odedávna udržovány obchodní a kulturní styky, jimž cesta (zvaná Pasovská či Zbraslavská a později Dobříšsko-Vimperská a od roku 1935 Strakonická) značně přispěla. Její linie se táhla z Prahy od Zlíchova přes Chuchli a Zbraslav, berounským krajem přes Mníšek a Milín, Vimperk a Kunžvart do Bavorska až k Pasovu. Cesta byla uvedena mezi povinnými silnicemi v patentu z roku 1756. Počátkem 19. století byla cesta zahrnuta do stavebního plánování. V letech 1805 – 1814 byl vystavěn úsek od Prahy přes Chuchli ke Zbraslavi. Roku 1874 je vybudován průjezd Zbraslaví. V průběhu 20. let na úseku mezi Malou Chuchlí a Zbraslaví byla vybudována ověřovací tzv. americká silnice. První betonová vozovka byla vybudována ve Skotsku. Tyto vozovky byly používány především v Americe, kde byl rychlý rozvoj automobilismu. Od Malé Chuchle ke Zbraslavi byl položen betonový koberec, který měl tři různé úseky. Na každém úseku byl testován jiný druh vozovky. Na první části byl testován americký typ, kde vrstva betonu byla 15 cm. Šířka vozovky byla 6 m a byla rozdělena podélnou dilatační spárou. V druhé části byla použita technologie Soliditi, která měla dvě různé vrstvy o tloušťce 10 a 15 cm a nebyla zde použita dilatační spára. Třetí úsek byl zbudován podle německé technologie. Testování vozovky probíhalo do roku 1928.Čilá autodoprava silné projíždění okresních silnic soukromými auty, bezprostřední blízkosti hlavního města vyžadovala také velký náklad na udržování okresních silnic, které v úhrnné délce 186.6km probíhaly okresem. V roce 1926 stálo udržování 1m silnice včetně personálu k udržování silnic 6kč 58hal.