Jan Kaška – český herec

( *20. srpna 1810, † 21. července 1869 )

Nejpopulárnější český herec před Jindřichem Mošnou, realistický představitel komických a charakterních postav v Kajetánském divadle, Stögrově divadle v Růžové ulici a v Prozatímním divadle, pro něhož napsal J. K. Tyl řadu významných rolí např. Kalafunu ve Strakonickém dudákovi, Honzu v Jiříkově vidění, Kubu ve Tvrdohlavé ženě atd. Nejlepší znalec divadelního kostýmnictví v Rakousku, vyučen u zbraslavského krejčího Ransdorfa, pracoval u malostranského mistra Niklase. Psal prvé české referáty o módě do Tylových Kwětů, byl hlavním přispěvatelem odborného krejčovského časopisu Zlaté dno. Jako inspektor garderoby ve Stavovském divadle a v Prozatímním divadle navrhoval kostýmy pro Wagnerova Tannhäusera, Smetanova Dalibora i pro německé divadlo v Lipsku. Napsal knížku Divadelní ochotník, která je prvním shrnutím teoretických zásad i praktických zkušeností v naší divadelní literatuře. Jako překladatel z němčiny a francouzštiny zásobil český repertoir více než padesáti hrami, přeložil román Gil Blas od Lesage i několik povídek Ch. Dickense. Jako spisovatel oživil v povídce Hezká pletačka rázovitý domácký průmysl rodné Zbraslavi a v Nesmělém ženichu horoval pro zvýšení vzdělání a vlastenecké uvědomění českého venkovského člověka. Cenné postřehy najdeme v líčení cesty Z Prahy k Šumavě a nazpět. Svůj zajímavý život humorně vylíčil v Zápiscích starého komedianta. V revolučním roce 1848 byl zatčen jako člen Svornosti. V roce 1849 zvolen setníkem VII. praporu Národní obrany. Napsal knížku o českém velení a cvičení ve zbrani, přičemž o nových výrazech se radil s mnoha českými spisovateli a vědci.

související odkazy:
dům Jana Kašky – více zde

Na Zbraslavi
V roce 1802 vrátil se Veruně Kaškové, vdově po tesaři Václavu Kaškovi, z vojny syn Jan, také tesař, a bylo třeba vyřešit nějak rodinné poměry. Jan měl ještě dva mladší bratry Vincence a Martina. Dohodli se, že matka předá chalupu v Bílce nejstaršímu synovi, on ji dochová až do smrti a bratry vyplatí. Tak se stalo a Jan v roce 1804 po svolení vrchnostenských a vojenských úřadů slavil svatbu s Marií Balounovou z Mokropes. Jan jako válečný invalida nemohl už plně vykonávat své řemeslo a tak se věnoval „pletáctví“ a také obchodu. Nevedlo se mu špatně, v řemesle byl zdatný a jako velmi sečtělý a světa znalý dokázal i dobře obchodovat. Na pražské trhy dovážel nejen košíkářské zboží, ale i ovoce ze Zbraslavi a stal se tak jakýmsi „obchodním zástupcem“ zbraslavských řemeslníků a ovocnářů. Když se Kaškovým narodil v roce 1810 syn, bylo velmi veselo a Jan se netajil radostí. Syn dostal jméno po otci Jan Křtitel a za kmotra mu byl i správce důchodního úřadu Jan František Pisani. Už od nejútlejšího dětství se otec malému Janovi hodně věnoval. Vyprávěl mu nejrůznější příběhy, hlavně z českých dějin, a vedl ho postupně k lásce ke čtení. Jeník byl velmi bystrý, už před školou uměl obstojně číst i počítat, a také velmi čiperný. Nebránily mu v tom ani časté dětské nemoci, kterými dost trpěl. Onemocnění neštovicemi ho nakonec poznamenalo v obličeji na celý život. Nevyrůstal také ve statného junáka, ale byl spíše útlý až hubený, ale nikterak ho to nesvazovalo. Když nastoupil „zbraslavská studia“, otec velmi dbal na pravidelnou docházku i poctivou školní práci. Jeníka škola bavila a snad nejvíce muzika, kterou samozřejmě pan učitel Truhelka vyučoval. Jako zdatný muzikus chodíval, jak bylo tehdy zvykem, s bandou pana učitele hrát na různé tancovačky, kde také poznával lidi , jejichž charaktery pak dokázal přetavit do charakterů svých postav na jevišti. Hodně malému Kaškovi učarovalo pimprlové divadlo. Sám se o tom zmiňuje ve svých zápiscích, jak propadl kouzlu dřevěných postav, že s nimi zapřádal přímo při představeních hovory. Jako starší chlapec poznal pak poprvé ochotnické divadlo, které uspořádali zbraslavští „pražští studenti“ v čele s mladým Richterem, synem provozovatele cukrovaru. Když ve dvanácti letech skončil docházku do zbraslavské školy, nebylo rozhodování o dalším osudu jednoduché. Učitel Truhelka doporučoval ,aby studoval učitelství nebo hudbu. Starý pan Kaška nebyl úplně proti, ale přec si představoval jistotu života jinak, totiž řemeslo. Jenže jaké? Jeník byl slabší tělesné konstrukce a tak rodinná tesařina nepřipadala do úvahy, takže nakonec zvítězila krejčovina a Jeník se začal učit u zbraslavského mistra Ransdorfa. Sám Kaška později vzpomínal jak se mu krejčovina zprvu zajídala, ale vyučil se již za dva roky a mohl se vydat jako tovaryš na povinný vandr, aby nakonec zakotvil v Praze u mistra Niklase. Přestože na Zbraslavi nepobyl Kaška dlouho, přirostla mu k srdci a vždy se k místu hlásil jako k domovu. Velmi často na Zbraslav přijížděl a to jak za rodiči, později už jen za otcem a za mladší sestrou Rozárkou, která se provdala za ovdovělého ranhojiče Šurovského. Nepříjížděl však vždy sám. Často přivážel i své kolegy z divadla, aby jim představil historická místa na Zbraslavi. Takovéto návštěvy bývaly samozřejmě veselé a končívaly i improvizovanými divadelními představeními v přírodě. Ale herci sem s Kaškou přijížděli sehrát také „opravdová“ představení a často ve spolupráci se zbraslavskými ochotníky. Ty Kaška všemožně podporoval. Vždy poradil a zapůjčil i kostýmy z divadelní garderoby. Vřelý vztah Jana Kašky ke Zbraslavi dokazuje mnoho vzpomínek, které jí věnoval ve svých „Zápiscích starého komedianta“, také krásná povídka „Hezká pletačka“ i fakt, že některé svoje práce (povídky, překlady i novinové články) podepisoval Jan Kaška Zbraslavský nebo krátce Zbraslavský.

Zbraslavské divadlo
Se začátky ve škole poznal malý Kaška také divadlo. Zatím jen „pimprlové“, ale i to zanechalo v dětské duši stopu. Ve svých zápiscích se o této zkušenosti zmiňuje. Když přišla pimprlata na Zbraslav, dostal jsem vždycky dva šajnové krejcary a za tu sumu docpal jsem se dotíravostí svou až k samému jevišti, kdežto jsem rozmluvy i se samotným pimprlem zapřádal. Později, konkrétně v roce 1819, poznal i divadlo „opravdové“. Dokonce sám přispěl k jeho všeobecnému úspěchu důležitou rekvizitou – košíkem z otcova skladu. Několik zbraslavských studentů si v tom roce umínilo sehrát několik českých divadelních představení. Pro poprvé si vybrali jednoaktovku Berounské koláče od J. N. Štěpánka, která v témže roce měla premiéru v Praze. V roce 1844, již jako zkušený pražský „liboherec“, pomáhal svému vrstevníku Antonínu Richtrovi, synovi majitele zbraslavského cukrovaru, v přípravě ochotnických představení ve prospěch místních chudých. Na zdaru představení se podílel i Tyl se svou ženou a samozřejmě Kaška v aktovkách Oba šelmy a Ženichové. Kaškovu snahu skutečně pomoci zbraslavským ochotníkům dokládá i skutečnost, že v těch dnech uvedl na Zbraslavi svůj nový překlad hry Nábřeží a poštovská ulice aneb O jedno patro níž, a to ještě před pražskou premiérou. Další styky Kaškovy se zbraslavskými ochotníky byly zřejmě dosti čilé. Pražští herci rádi na Zbraslav přicházeli a vždy zde sehráli nějaké představení. Vztahy byly trvalé, a tak třeba v „Zápisní knížce přes provozování Divadel v Zbraslavi od Spanilomyslných pánů a panen Ochotníků“ se dočítáme, že Provozovali zde Pražský Pani hercy dne 31. března 1860 s vysokým povolením v hostinci u Antonína Bolarta tři aktovky, a to „Převržená slánka aneb Mrzutost v manželství“, „Dvě postele v jednom pokoji“ a „Hraje si na vdanou“. Hráli tehdy již známí pražští profesionální herci Pešková, Kaška, Sekyra, Šimanovský a zbraslavští ochotníci Mašita a Rys.

Móda a krejčovské řemeslo
Když mladý Kaška končil ve dvanácti letech školní docházku ve Zbraslavské škole, rozhodovalo se co bude dál. Samozřejmě se měl vyučit řemeslu. Otec byl tesař, ale Jeník pro tak těžkou práci nebyl stavěn. Přestál v dětství řadu nemocí včetně tehdy velmi nebezpečných neštovic, byl slabší tělesné konstrukce, ale to nijak nebránilo klukovským hrám kde často nahradil sílu šikovností. Nakonec bylo rozhodnuto – bude krejčím. Mladý Kaška nastoupil do učení u zbraslavského mistra Ransdorfa, kde projevil píli i šikovnost natolik, že za dva roky dostal za vyučenou a stal se tovaryšem. Ke stálému zaměstnání přišel Kaška do malostranského závodu mistra Niklase. Tady začal poznávat krejčovinu i z jiné strany. Tady se nešilo jenom pro venkovany jako na Zbraslavi, ale pro měšťany i šlechtice. Důraz na módu, zpracování a nové druhy látek, to vše otevíralo mladému Kaškovi nové a širší obzory. Vrozená poctivost i citlivá vnímavost přivedly jej do knihoven, kde studoval časopisy o módě v celé Evropě a časem se stal vyhledávaným módním poradcem jak pro svou zručnost, tak především široké znalosti. Své schopnosti projevil Kaška už mezi přáteli ochotníky v Kajetánském divadle, kde vedle drobných rolí přešíval a upravoval kostýmy, kterých byl vždy nedostatek a neodpovídaly často potřebám představení. Tady se začaly projevovat jeho dovednosti řemeslnické i návrhářské. Tyl, který si toho nemohl nevšimnout, přiměl Kašku k pokusu napsat o módě do svého časopisu Květy. Hned první článeček měl velkou odezvu a tak od roku 1838 nachází se v Květech více méně pravidelné módní okénko jehož stálým autorem byl Jan Kaška. Pražská společnost velmi oceňovala jeho znalosti, schopnosti vyzvednout praktičnost i s humorným nadhledem strhat módní výstřelky. Není proto divu, že po příchodu do Stavovského divadla stal po čase správcem kostýmérny. Do Stögerova divadla v Růžové ulici nastupoval už ve „dvojroli“ jako herec a správce garderoby. Vysokou profesionalitu prokázal pak Kaška jako garderobier Prozatímního divadla, kdy v prvních obdobích byla nouze o kostýmy. Kaška dovedl svou nápaditostí jednoduchými úpravami přizpůsobit kostýmy smyslu představení a výtvarně je sjednotit. Tehdejší kritiky to velmi oceňovaly, a to i tehdy, kdy hraný kus byl strhán a znectěn. Z dnešního pohledu přichází nám proto jen logické, že Kaška byl pověřen i takovými úkoly jako byly premiéry Weberova Čarostřelce, Mayerbeerových Hugenotů či Verdiho Rigoletta. Úkolů se zhostil namíru kvalitně a tak ho neminula ani spolupráce s divadlem v Lipsku. Velice hluboké odborné znalosti přivedly Jana Kašku v roce 1962 k intenzivní spolupráci s odborným časopisem pro krejčí „Zlaté dno“, kde se prakticky staral o celou náplň jednotlivých čísel. S časopisem spolupracoval až do své smrti.

Spisovatel, překladatel, muzikant
Ve škole patříval Jeník k dobrým žákům aniž se o to musel zvlášť pořičiňovat. Stejně tak ve vyučovacích předmětech i v muzice, ke které své žáky pan učitel Truhelka důsledně vedl. Velmi dobře hrál Kaškův Jeník na housle a především na flétnu. Proto už za školní docházky hrával s panem učitelem v jeho muzikantské bandě na kdejaké zábavě na Zbraslavi i v okolí. Hudební praxi potom často využil v divadle jako muzikant i herec. V Kajetánském divadle se velmi sblížil s Tylem, kterého obdivoval a přestože zprvu nedostával větší role, trávil tam mnoho času a vypomáhal jako krejčí i jako hudebník. Dokonce, dnešním slovníkem řečeno, vytvořil scénickou hudbu k několika hříčkám u Kajetánů. Byly to spíše spojovací melodie jednotlivých obrazů, které secvičil a hrál se svými kolegy ochotníky. U obecenstva byly přijímány tyto pokusy velmi příznivě. Časem byl Kaška obsazován častěji a ve svých rolích měl dosti značný úspěch. Jak bylo tehdy zvykem, do textu si herci přidávali aktuální vsuvky, kterými reagovali na společenské události. Vtip a břitkost úsudku, kterou Kaška projevoval nejen v těchto jevištních extempore, ale i v běžných rozhovorech, přiměly Tyla , aby ho přesvědčil k práci spisovatelské. Nějaký čas to trvalo, ale jak by mohl Tylovi odmítnout, a Kaška se osmělil napsat několik krátkých článků nejprve právě do Tylových Květů. Čtenáři je přijali jako příjemné osvěžení a dožadovali se i dalších příspěvků. Leč Kaška byl přesvědčen, že člověk má psát jen o tom co sám zná a čemu rozumí. Proto nakonec kývl na vedení už zmíněného módního okénka, kde mohl uplatnit všechny své znalosti z povolání. Bylo proto jen samozřejmé, že nakonec pro své široké znalosti a také i spisovatelské zkušenosti stal se hlavním přispěvatelem Zlatého dna. Když pak již jako uznávaný herec, byť zpočátku jen ochotnický, dovolil si hodnotit i výběr repertoáru, uznal, že sám pro to něco musí udělat. Pustil se tak do překládání divadelních her, které nebyly na našich jevištích uvedeny a to i autorů, o kterých se u nás mnoho nevědělo. Přeložil celou řadu u nás dosud nehraných her Nestroyových i tehdy velmi žádaného autora Kotzebua a stal se i v jistém ohledu průkopníkem, protože přivedl na jeviště svůj překlad hry Strýček Tom , která byla dramatizací románu Chaloupka strýčka Toma i dramatizaci Dickensovy povídky pod názvem Trousílkovic v Karlových Varech. Jan Neruda velmi oceňoval Kaškovo herectví a na stejnou úroveň kladl i jeho schopnosti překladatelské, kde zvláště vyzdvihoval Kaškovu pečlivost, snahu a píli (vždyť Kaška přeložil více než 50 her), aby texty zněly skutečně česky a nebyly jen otrockými překlady. Několik pokusů učinil Kaška jako dramatik, ale hry propadly a on sám o nich později raději nemluvil. Většího uznání dosáhly jeho spisky, které uváděl v tehdejších časopisech. „Cesta z Prahy k Šumavě a nazpět“ vypovídá o jeho zážitcích z cest na Šumavu, kde navštěvoval svého dobrého přítele Dr. Gabriela. Setkával se tu s obyčejnými lidmi a jejich osudy byly mu velmi blízké, vždyť byly tak podobné osudům zbraslavských sousedů. Těm nakonec vzdal hold, i když trochu kritický, v rozsáhlejší povídce „Hezká pletačka“, kde oslavil sílu skutečné lásky, ale ukázal také to krásné venkovské furiantství , které bohužel někdy může vést až k tragediím. I když nejde o literární klenot, jeho postřehy a důkladné popisy lidských charakterů podložené hlubokou znalostí řemesel, především na Zbraslavi slavného pletáctví, jsou čtivé a mají nakonec i cenu historickou. V povídce „Nesmělý ženich“ se vyznal ze své víry ve vzdělání, které jedině může povznést národ a zajistit mu dobrou budoucnost. K sepsání skromného, ale významného dílka „Divadelní ochotník“ ho možná trochu inspirovali zbraslavští ochotníci, se kterými Kaška často spolupracoval, a to radou i osobní pomocí. Rady a názory, které ve své útlé knížce vyslovuje mají v mnoha ohledech platnost dodnes. Své celoživotní zkušenosti životní i divadelní pak vyjádřil v dílku „Zápisky starého komedianta“.

portrét kolem roku 1860
rodný dům

Občan
Seznamování ve společnosti, zejména tam kde cítil vyšší vzdělání či postavení, nebylo pro Kašku tím nejjednodušším. Společnost měl rád, ale vždy raději poslouchal a tříbil si tak své názory. Když však byl přesvědčen o své pravdě, pak se dokázal i velmi rozohnit. Okruh jeho přátel se velmi rychle rozrůstal. Nejvíce jich měl mezi herci a divadelníky vůbec, ale také mezi spisovateli a výtvarníky. Kaška jako vlastenec v tom nejlepším slova smyslu nemohl proto zůstat stranou v bouřlivých dnech roku 1848. Nejen na jevišti se objevovaly odvážné tituly, kde lidé hledali jinotaje a bouřlivě odměňovali každou narážku na současné poměry. Herci, a Kaška s nimi, se samozřejmě angažovali i v dalších projevech občanských snah. V té době také Kaška vstoupil do sboru Concordie, kde měl dosti přátel. Tento sbor sdružoval především výtvarné umělce, kteří v té době využívali každé příležitosti k uspořádání uměleckých akademií s recitacemi a zakončované velkými přehlídkami známých postav z dramatické literatury. Postavy byly bohatě kostýmované a Kaška se na jejich uspořádání významně podílel díky svým znalostem a schopnostem. Sbor Concordie si kladl za cíl ochranu staveb a uměleckých pokladů. V jeho čele stál ředitel pražské výtvarné akademie Ruben, jeho zástupcem byl Tyl. Když byl založen Svatováclavský sbor čili Bratrství, který byl později nazýván Svornost, přestoupil Kaška spolu s Tylem do něho. Sbor měl čtyři setniny (tedy asi šest set mužů) a jeho členy byli vynikající muži své doby; např. Mikovec, Erben, Zap, herci Čížek, Šimanovský, Prokop, řada literátů a výtvarných umělců. Kaška byl jmenován setníkem. Sbor byl organizován jako vojenská organizace a velmi brzy se začalo volat po českém vojenském velení. Velitelem Svornosti byl baron Villani, který přiměl spolu s Tylem Kašku, aby podle spisku B. Uhlíka „vzdělal“ knížku o vojenském cvičení. Této práci věnoval Kaška velkou pozornost a pečlivě se jí věnoval. Spisek nakonec vyšel v roce 1849. Sloužila jako základní soupis pravidel a velení Národní gardy. Dílko však neskončilo spolu s Národní gardou, ale posloužilo později Tyršovi a Fűgnerovi jako podklad při zpracování sokolských cvičebních povelů. Kaška však i zde projevil svůj původ a řemeslnou dovednost . Navrhl několik vylepšení uniforem Svornosti a velmi rád se v uniformě také ukazoval. Nebyl však jenom mužem v pozadí. Jako známý a oblíbený herec měl ve Svornosti významné postavení a své názory si nenechával pro sebe. Vystupoval na řadě shromáždění a jeho projevů si všímali i ti, kterým byli trnem v oku. Nakonec ve svatodušním týdnu byl Kaška dokonce několik dnů vězněn jako příliš horlivý zastánce a jeden z velitelů Svornosti. Po rozpuštění Svornosti vstoupil Jan Kaška do Národní gardy, kde si opět získal velkou důvěru a oblibu. Jeho postava se v uniformě setníka na koni v čele oddílu dobře vyjímala. Kaška si toho byl vědom a při přesunech na cvičiště rád jezdil okolo kláštera sv. Anny, v jehož blízkosti bydlela jeho nevěsta. Františka Vávrová byla o patnáct let mladší a Kaška v ní našel zalíbení nejenom pro její mládí, ale především proto, jak Františka přilnula ke staré paní Kaškové, kterou Jan velmi ctil a miloval. Se svou ženou pak prožil šťastné manželství. Bohužel ve snaze zajistit dostatečně rodinu, zajížděl hrát i mimo Prahu, překládal dramata, dopisoval do časopisů a nedbal příliš na své zdraví, které již z dětství nebylo nejlepší. Po přestálé žloutence musel dokonce odejet do lázní, kde však také hrál s místními ochotníky. Zdraví se zhoršovalo, a tak nakonec odcestoval na radu přítele Gabriela do lázniček Vodolenka u Sušice, kde se jeho život naplnil. Zemřel zde 21. července 1869.

Osobnost Jana Kašky stojí právem na piedestalu českého divadla. Již v dobových kritikách byl Kaška označován za průkopníka nového pojetí herectví. Přinášel na jeviště především promyšlené charaktery svých postav, důkladnou znalost textu i uměřenost gest. Odsuzoval přemrštěnou mimiku, nevhodné líčení a přehánění podružností. Velmi silně se vepsal do tehdejších inscenací svým názorem na kostýmní vybavení, kde přísně dodržoval dobovou pravdivost. U některých představení tehdy znalci divadla mohli pochválit právě jen Kaškovu dovednost kostýmního vypravení. Podobně jako na profesionály, kladl Kaška požadavky i na ochotníky, kterým velmi rád pomáhal, často s nimi sám hrál a přiváděl ke spolupráci i své kolegy. Velkým a stálým povzbuzením byl Kaška pro ochotníky na Zbraslavi. Pomáhal radou, hrál s nimi a nejednou přiměl ke spolupráci i tehdy významné herce jako Sekyru, Peškovou a další. Možná, že právě tady vznikla myšlenka sepsat rady ochotnickým hercům a vznikl tak „Divadelní ochotník“. Jeho snahu pomáhat ochotnickému divadlu dokazuje nakonec i to, že ještě na sklonku života, kdy se vážně nemocný léčil v lázních u Mělníka, zahrál si s tamními „liboherci“. Opravdovost a poctivost nebyly u Jana Kašky vlastnostmi, které se projevovaly pouze v jeho povolání a zaměstnání. Celý Kaškův život je prodchnut snahou poznat věci v jejich podstatě a pochopit jejich souvislosti. I když nechodil „do škol“, stále studoval a vzdělával se. Jan Kaška nám zanechal významný odkaz nejenom na divadelním poli ale i pro náš občanský život svými charakterovými vlastnostmi, silnou vůlí a touhou po vzdělání a poznání.

autor:Franta Kadleček – v roce 2010 (ke 200. výročí narození Jana Kašky)