Zbraslavské říční lázně
Zbraslavské říční lázně v době své největší slávy se také nazývali „pražské Ostende“ a bylo zde možné potkat mnoho známých osobností.
otevřít fotogalerii
„V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl počat děj tohoto vypravování v plovoucím domě Důrově. Prám Antonínův, na němž jsou zbudovány lehké stavby plovárenské, jest upoután, kde se hřbet Orše poněkud čeří, větře písčinu zvící padesáti sáhů. V těchto místech břeh směrem k městu je pokryt vrbinami, končícími se před zahradami jirchářů a výrobců oplatek. Zarůstá příliš každého léta, zachovávaje vzhled ježatosti téměř neušlechtilé. Nikdo jich neštípí, a těm, kdo jdou k řece, nezbývá než maličko stezek, žel, úzkých. Na počátku cest je zaraženo po tyči zhruba omalované, jež, jako oslice sedlo, nese nápis: Říční lázně.“
Tak popisuje hlavní místo děje ve své novele Rozmarné léto Vladislav Vančura. Pokud bychom se toho odvážili, pak můžeme plovoucí dům nazvat Šůrovým, Orši Vltavou a zahrady nad vrbinami přiřknout dřevařům a zahradníkům. Jsme-li tak troufalí, pak máme velmi přesný, a navíc překrásný, popis umístění skutečných zbraslavských „říčních lázní“ na přelomu 19. a 20. století. Jejich vznik nelze přesně datovat, ale podle vzpomínek starých pamětníků a drobných zápisů různých dokumentech byly vybudovány právě na přelomu oněch století. Umístěny byly při levém břehu Vltavy přibližně v místech, kde dnes překlenuje řeku Most Závodu míru (původní železný most stál asi o 40 až 50 metrů výše proti proudu). Jejich strůjcem byl Antonín Šůra, který pocházel z „vodního plemene“. Jeho otec, bratři i syn byli plavčíky, lodními kapitány, či poříčními strážci. On sám jako plavčík zachránil přes 70 lidí před utonutím. Dokonce se říkalo, že film Ryba na suchu jím byl inspirován. Kdoví?
V počátcích provozoval pan Šůra plovárnu pouze na levém břehu Vltavy. Byla to však plovárna plovoucí, a tak bylo-li potřeba přeplul na pravý břeh k Závisti a posloužil tam. Později, když se po I. světové válce dostával život do normálních kolejí, zvyšoval se i zájem výletníků z Prahy především o Zbraslav. Byla blízko, spojení po silnici, železnici i parníkem dobré. Velkou přitažlivost pro návštěvníky Zbraslavi mělo „zbraslavské Merano“ v břežanském údolí a členitá příroda na pravém břehu řeky. Plovoucí plovárna proto stále častěji sloužila na závistském břehu, kde zájemců přibývalo. Nakonec pan Šůra vystavěl na Závisti na vltavském břehu stálou plovárnu, kde nejen pronajímal šatnové kabiny, ale učil děti i dospělé základním plaveckým návykům, učil i veslovat na „maňáscích“ a velmi tvrdě a důsledné dbal na pořádek ve vodě i na břehu. Vyučoval klasickým způsobem jak na plovárně pobřežní tak i plovoucí. Plavec byl přivázán na šňůře k bidlu, které mistr Šůra bezpečně a bravurně ovládal. Jeho zvučný baryton se v letních měsících zřetelným Á dva – tři, á dva tři… nesl až do města.
O návštěvníky z místních obyvatel i výletníků neměla nouzi. Mnozí z nich by jistě přiznali, že je tam přivedla rázovitá postava pana Šůry, který i ve vysokém věku svou práci i zálibu ovládal nade vší pochybnost. V létě byli u pana Šůry téměř každodenními hosty zbraslaváci Vladislav Vančura a Saša Rašilov a často také přátelé Jindřich Plachta, Theodor Pištěk, Antonie Nedošínská, Jiří Steimar a řada dalších. Že tu pak mnohdy bylo veselo hodně dlouho do noci je asi zřejmé.
Dokončování regulace řeky, postupné úpravy nábřeží, stavební rozvoj Zbraslavi a stále silnější provoz na Vltavě vedly na konci 30. let ke zrušení levobřežních plovoucích lázní a zůstala pouze plovárna na Závisti. I ta si však zachovávala popularitu až do roku 1954. Naplněním slapského jezera došlo k silnému ochlazení vody ve Vltavě a koupání už nebylo tak příjemné. Řeka byla stále znečištěnější a rozvojem dopravy stala se i vzdálenější místa pro rekreaci dostupnější. Také plavčík Šůra stárnul a tak zmizela sláva zbraslavských říčních lázní. Dnes už nám ji připomíná jen skvostné dílo Vančurovo – Rozmarné léto.
*Saša Rašilov, Jindřich Plachta, Theodor Pištěk, Antonie Nedošínská, Jiří Steimar - významní prvorepublikový herci
